Úvod do historie ÚČJF

(Jiří Hořejší, příspěvek na semináři 16. 10. 2019)

Pdf verze ke stažení zde.

Nejprve základní data z „rodného listu“ našeho ústavu: Ústav částicové a jaderné fyziky vznikl 1. 9. 1999 na základě příkazu děkana MFF UK č. 9/1999, spojením tehdejšího Nukleárního centra a Katedry jaderné fyziky. Příkaz byl vydán 26. 7. 1999 na základě rozhodnutí akademického senátu fakulty ze dne 16. 6. 1999. Pomyslným „kmotrem“ zrodu tohoto nového ústavu byl tedy tehdejší děkan MFF, prof. Bedřich Sedlák.

Jestliže si na podzim roku 2019 připomínáme dvacetiletí Ústavu částicové a jaderné fyziky (ÚČJF), lze opravdu mluvit o nezanedbatelné části historie, jelikož jde o časové rozpětí celé jedné generace (připomeňme, že např. první československá republika trvala právě 20 let). ÚČJF samozřejmě nevznikl „na zelené louce“ a má tedy svou prehistorii, která je sama o sobě docela zajímavá. Bylo by tedy možno literárně začít frází obvyklou v bájích a legendách: „Za onoho času … “, přičemž „onen čas“ může představovat 50. až 90. léta minulého století. Tak tedy: Za onoho času se částicová a jaderná fyzika pěstovala v rámci vysokých škol na třech pražských adresách: Břehová 7, Myslíkova 7 a posléze zde,  V Holešovičkách 2. Netřeba zdůrazňovat, že dané obory se významně pěstovaly rovněž ve dvou ústavech tehdejší Československé akademie věd (nyní Akademie věd ČR), a sice v pražském Fyzikálním ústavu a v Ústavu jaderné fyziky v Řeži. Naši prehistorii lze přitom přirozeně rozdělit na pět časových období, jejichž ohraničení je dáno některými významnými organizačními a institucionálními změnami:

1) 1955 – 1959:

V roce 1955 byla rozhodnutím československé vlády založena nová fakulta Univerzity Karlovy (tehdy se ale psalo Karlova univerzita) nazvaná Fakulta technické a jaderné fyziky (FTJF). To, že FTJF patřila původně na UK (paralelně s MFF UK) není obecně příliš známo, podle mé zkušenosti převládá názor, že „jaderná fakulta“ odjakživa patří na ČVUT. V duchu české lidové jazykové tvořivosti ta zkratka FTJF přímo svádí k přezdívce „Fujtajfl“ a tak se i stalo. My starší toto hovorové označení pořád ještě občas používáme, i když mladší lidé to těžko chápou, především proto, že ta fakulta už se dávno jmenuje jinak. Prvním děkanem FTJF byl významný český experimentální fyzik Václav Petržílka a v roce 1958 ho ve funkci vystřídal Bohumil Kvasil (otec našeho kolegy Jana Kvasila). Při svém vzniku měla tato fakulta tři katedry, pro obory jaderná fyzika, jaderná chemie a fyzikální inženýrství. Z našeho pohledu je samozřejmě zajímavá ta první. Teoretickou částicovou a jadernou fyziku tam reprezentoval jako faktický zakladatel oboru Václav Votruba.

2) 1959 – 1967:

V roce 1959 byla FTJF přesunuta na ČVUT a z původní katedry jaderné fyziky se oddělila samostatná Katedra teoretické fyziky (KTF). Ta získala svůj prostor na již výše zmíněné adrese Myslíkova 7 (dále jen M7), zatímco Katedra jaderné fyziky (KJF), zaměřená na experimentální fyziku, zůstala v Břehové 7 (B7). Stopy této éry jsou v našich kruzích dodnes patrné v podobě titulu Ing., který mají někteří z našich starších kolegů před jménem: Znamená to, že v uvedené době graduovali na ČVUT v oboru jaderná fyzika (i když někteří ještě začínali na FTJF Karlovy univerzity).

3) 1967 – 1975:

V roce 1967 se jaderná a částicová fyzika (ve smyslu oborů základního výzkumu) přesunula z ČVUT zpět do lůna staroslavné UK, tentokrát už jako součást MFF. Na ČVUT zůstaly obory technického a aplikovaného výzkumu. FTJF přitom také získala nový název, a sice Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská (FJFI), který nese dodnes. Stalo se tak buď ještě koncem roku 1967, nebo nejpozději během roku 1968. V důsledku tohoto přesunu se původní katedra teoretické fyziky přejmenovala, řadu let pak nesla název Katedra teoretické fyziky II. Bylo tomu tak proto, že v té době už na MFF UK jedna katedra teoretické fyziky byla, a sice na Karlově. Ta byla potom přirozeně pojmenována jako Katedra teoretické fyziky I (mezi její známé členy patřili např. Jiří Bičák, Karel Kuchař, Jozef Kvasnica, Jiří Langer a Luboš Valenta).

Katedra teoretické fyziky II nadále sídlila na adrese M7 a KJF samozřejmě zůstala v B7. Nejprve pár slov k samotné KTF II, která je mému srdci nejbližší (poprvé jsem tam vstoupil na začátku roku 1971 jako student 2. ročníku). To místo bylo z dnešního pohledu poněkud bizarní – KTF II zaujímala 4. patro (bez výtahu) v omšelém starším činžáku a původně tam zřejmě sídlilo nějaké zdravotní středisko, protože na jedněch prosklených dveřích byly ještě čitelné zbytky nápisu „Nosní, ušní, krční“. Na začátku 70. let bylo na katedře 7 stálých členů, a sice (v abecedním pořadí): Jiří Blank, Pavel Exner, Jiří Formánek, Miloslav Havlíček, Zdeněk Pluhař, Ivan Úlehla (vedoucí katedry) a Václav Votruba. Jak už bylo řečeno, profesor Votruba je právem považován za zakladatele teoretické částicové fyziky v Československu (jako první u nás se např. aktivně zabýval kvantovou elektrodynamikou). Kromě jaderné a částicové fyziky se během sedmdesátých let začala na této katedře výrazně pěstovat také matematická fyzika, např. metody funkcionální analýzy v kvantové teorii. Dědictvím těchto aktivit je dodnes známá kniha Lineární operátory v kvantové teorii autorů Blank, Exner a Havlíček, které studenti matematické fyziky na FJFI ČVUT kvůli její modré obálce přezdívají „modrá smrt“.

Hlavním magnetem na KTF II byl ale seminář teoretické fyziky vedený prof. Votrubou. Kvůli jeho širokému rozhledu a zasvěceným poznámkám k přednášeným referátům tento proslulý seminář (který se konal vždy ve středu v 16:00) navštěvovali nejen pracovníci a studenti katedry, ale i mnozí badatelé z ostatních institucí v Praze a okolí (někdy se dokonce stalo, že dorazili i lidé z Bratislavy).

Pokud jde o celkovou atmosféru na KTF II, je na místě ještě jedna důležitá poznámka. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se fakticky výrazně proměnilo její personální složení, v důsledku neblahé sovětské vojenské intervence v srpnu 1968. Ta samozřejmě vyvolala v celém Československu emigrační vlnu a během ní také odešli někteří klíčoví pracovníci KTF II, konkrétně Jiří Jersák, Jan Stern a Antonín Vančura. Ti byli až do roku 1968  spolu s J. Formánkem a V. Votrubou protagonisty teoretické částicové fyziky na MFF UK (tedy vlastně na UK vůbec). Jejich odchod do ciziny tedy znamenal posun těžiště práce KTF II v neprospěch částicové fyziky a plnohodnotná „resuscitace“ oboru pak trvala hodně dlouho. S těmito emigranty (kteří se velmi dobře uplatnili na předních institucích ve Francii a Německu) se lidé mojí a mladší generace mohli osobně seznámit až po pádu železné opony v roce 1989. Nakonec ještě poznamenejme, že v roce 1973 byla KTF II přejmenována, stala se z ní Katedra teoretické jaderné fyziky (KTJF). 

Katedra jaderné fyziky MFF UK (na adrese B7) měla až do roku 1970 jako svého vedoucího profesora Petržílku (jeho charakteristicky ušatou hlavu lze spatřit jako bustu v tom smrkovém houští v atriu naší trójské budovy). Prof. Petržílka se k nám studentům choval velmi laskavě, byl proslulý častým podáváním ruky (mně podal ruku během zkoušky z jaderné fyziky třikrát – při uvítání, při gratulaci a nakonec při rozloučení). Po něm převzal vedení KJF František Štěrba, který měl poněkud jiný styl, ale na to se mi moc vzpomínat nechce.

Pracovníky KJF byli např. Ladislav Rob, Michal Suk, Zbyšek Trka, Ivan Wilhelm, Josef Žáček, později také Alice Valkárová a další. Kromě vědců a pedagogů zde byl také houf laborantek, ve vrcholném období jich údajně bylo osm. Reliktem této skupiny je dnes sekretářka ÚČJF Marie Navrátilová (a donedávna u nás v praktiku působila také Jana Čeřovská).

4) 1975 – 1979:

Na konci roku 1975 došlo k další významné organizační změně. Přeskupením pracovníků KTJF a KJF vzniklo (větší) Nukleární centrum (NC) a menší KJF. Z původní KJF přešli do NC především částicoví fyzikové a z jaderných fyziků Ivan Wilhelm. Do NC byli integrováni také teoretici z KTJF, s výjimkou Z. Pluhaře, který přešel na KJF (zřejmě kvůli posílení KJF o kompetentního teoretika). Ředitelem NC se stal I. Úlehla a vedoucím zmenšené KJF byl nadále F. Štěrba. Prof. Úlehla tak v tomto období seděl na dvou židlích, jelikož NC mělo své pracovníky jak v M7, tak B7. Vznik NC byl zřejmě důsledkem osobních ambicí prof. Úlehly vytvořit převážně vědecké pracoviště a nahrávaly tomu asi také politické poměry v období neblaze proslulé „normalizace“ (v té době se na vysokých školách jako osoby zbavené stranické legitimace tolerovali spíše vědečtí pracovníci, než např. odborní asistenti). Výše zmíněná data však představují jen krátké přechodné období, protože už se chystalo „dobytí Tróje“.

5) 1979 – 1999:

V lednu 1979 se NC a KJF kompletně přestěhovaly sem do Tróje, na nynější adresu V Holešovičkách 2. Břehová 7 tak zůstala několika katedrám FJFI ČVUT a na mýtické adrese Myslíkova 7 teď sídlí Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK. V trójském areálu se NC a KJF usadily ve dvou patrech (8. a 9.) katedrového objektu (tj. výškové budovy) a v části tzv. těžkých laboratoří. V posledně zmíněné lokalitě pak brzy vznikla laboratoř urychlovače Van de Graaf, kterou vybudoval I. Wilhelm se svými spolupracovníky. Šéfové obou „jaderných pracovišť“ seděli na opačných koncích 8. patra té výškové budovy – F. Štěrba tam, kde je dnes knihovna ÚČJF a I. Úlehla hned u vstupních dveří (dnes tam sedí někteří naši mladí pracovníci). Tito dva vedoucí pracovníci se asi neměli příliš v lásce, ale ředitel NC měl zřejmě, jakožto šéf většího a profesionálně rozmanitějšího pracoviště, poněkud silnější pozici. Pokud jde o KJF, ta měla (kromě vědecké činnosti převážně v oblasti jaderné fyziky) v gesci studium ve specializaci jaderná a subjaderná fyzika, včetně obsazení pozic vedoucích komisí pro státní závěrečné zkoušky. Z dnešního pohledu je jasné, že tato poněkud schizofrenní situace byla dost nepřirozená – byla tady dvě pracoviště s něčím jaderným v názvu, ale různé osobní animozity a kompetenční spory bránily případnému sjednocení. V průběhu těch dlouhých dvaceti let paralelního soužití se ve vedoucích funkcích vystřídala řada lidí. Funkci ředitele NC postupně zastávali I. Úlehla (do r. 1986), J. Formánek (do r. 1990), I. Wilhelm (do r. 1994) a M. Suk (do r. 1999). Pokud jde o KJF, F. Štěrba skončil ve své funkci už na konci roku 1989 a nahradil ho Z. Trka. Posledním vedoucím samostatné KJF byl pak do roku 1999 Z. Pluhař.

Existence dvou jaderných pracovišť na jedné fakultě byla dlouhodobě jaksi trnem v oku druhému „polistopadovému“ děkanovi MFF, Bedřichu Sedlákovi, který obecně a celkem rozumně usiloval o zmenšení počtu nezávislých kateder v sekci fyziky. Po několika jednáních zainteresovaných stran nakonec přišel na začátku roku 1999 s nápadem, že by se mohl vytvořit administrativní celek, jakési „centrum“, do něhož by kromě NC a KJF patřila také Katedra fyziky nízkých teplot (KFNT). To se nám prakticky všem zdálo jako už příliš heterogenní spolek, a tak někteří z nás (Jiří Dolejší a Jan Kvasil za KJF a Rupert Leitner a já za NC) napsali děkanovi dopis (i jménem řady dalších sympatizantů ideje sjednocení NC a KJF), v němž konstatovali, že obě pracoviště jsou srozuměna s případným spojením NC a KJF, pokud přitom KFNT zůstane mimo. Děkan Sedlák to přijal s nadšením a ihned rozjel schvalovací proceduru v orgánech fakulty. Výsledkem byl jeho příkaz citovaný na samém začátku tohoto textu (je třeba dodat, že to nakonec byl jediný reálný úspěch děkanových integračních snah). Následně byl vypsán konkurs na místo ředitele spojeného pracoviště. Zvítězit v konkursu nebylo těžké, jelikož jsem se přihlásil jako jediný kandidát (musím ostatně přiznat, že děkan Sedlák mě ke kandidatuře na tento post sám vyzval). Od 1. 9. 1999 jsem tedy byl ředitelem Ústavu částicové a jaderné fyziky a tuto funkci jsem nakonec zastával až do 31. 10. 2009 (kromě dvou normálních čtyřletých funkčních období jsem sloužil ještě dva další roky na základě děkanského pověření, jelikož to v dané době nechtěl nikdo dělat). Mým zástupcem byl Jiří Dolejší a ta dualita jmen pochopitelně vždy vyvolávala pobavení publika. Ti nejvíce informovaní navíc věděli, že zatímco já mám kancelář v 8. patře, můj zástupce sedí nade mnou v 9. patře. Ještě je na místě poznámka, která se týká zvoleného názvu sjednoceného pracoviště. Vznikl při rozhovoru, který jsme na konci května 1999 vedli s Rupertem Leitnerem při cestě z hospody (po pravidelném fotbalovém turnaji) na tramvaj.

Fotbalový turnaj, květen 1999. Rupert Leitner a Jiří Hořejší vlevo nahoře

Fotbalový turnaj, květen 1999. Rupert Leitner a Jiří Hořejší vlevo nahoře

Shodli jsme se na tom, že by nový název měl být odlišný od každého z původních (aby nevznikl dojem pohlcení jednoho druhým) a že je na čase, aby se v názvu objevila také částicová fyzika. Dospěli jsme tak k současně platnému názvu a to české abecední pořadí slov (částicové a jaderné) má svůj praktický půvab i v anglické verzi, jelikož zkratka IPNP se dobře vyslovuje. Je také třeba zdůraznit, že se vznikem našeho ústavu tak částicová fyzika historicky poprvé pronikla do názvu samostatné univerzitní instituce – do té doby se vlastně pořád skloňovaly jen přívlastky jaderná a nukleární.

ÚČJF měl od samého začátku dobrý potenciál pro další rozvoj. Existovaly dobře rozvinuté zahraniční spolupráce v oblasti experimentální částicové fyziky, měli jsme vlastní experimentální zařízení (VdG urychlovač), teoretická jaderná fyzika publikačně dobře prosperovala a na dobré cestě byla také postupná již dříve zmíněná resuscitace teoretické částicové fyziky. Hned v první polovině roku 2000 přišel svého druhu „dar z nebes“ v podobě rozsáhlého projektu zvaného Centrum částicové fyziky (CČF). Projekt jsme sdíleli s FZÚ AV ČR jakožto hlavním řešitelem (a FJFI jako minoritním partnerem), přičemž finance poskytovalo Ministerstvo školství (MŠMT). Dostali jsme tak velmi podstatnou finanční injekci, která posloužila k rozšíření ÚČJF o další pracovní místa a také zastavila exodus mladých pracovníků směrem do komerční sféry (prostě proto, že došlo ke skokovému zlepšení platů, které ještě v roce 1999 byly v případě mladých Ph.D. opravdu mizerné). Bylo také možno dále rozšířit zahraniční spolupráce v oblasti experimentální částicové a astročásticové fyziky a mohli jsme pokračovat v tradici pravidelného pořádání mezinárodních (středoevropských) letních škol teoretické částicové fyziky.

Jestliže jsem začal v tomto textu slovy „ Za onoho času …“, mohlo by se zdát, že skončím tím okřídleným „a žili šťastně až dodnes“. Ve skutečnosti to tak nebylo a přišly i nepříjemné karamboly a pády (prostě roky tučné a hubené). Z mého pohledu nejhorší příhoda se odehrála na konci roku 2004. V tom roce MŠMT ve spolupráci s vládní radou RVVI zorganizovalo soutěž o institucionální prostředky na vědu na vysokých školách, tzv. výzkumné záměry (VZ). Po zveřejnění výsledků jsme utrpěli šok: Zatímco naše výsledky v rámci CČF byly vždy hodnoceny nejvyššími známkami, v soutěži o VZ jsme byli zařazeni do kategorie C, tj. bez financování (mimochodem, stejně dopadla např. také celá chemie na Přírodovědecké fakultě UK). Bylo to důsledkem zpackané procedury hodnocení, zejména nesmyslné interpretace dat ze strany zpravodajů hodnotící komise (jak se ukázalo, interpretace se vyvíjela v čase, takže různým projektům se vlastně měřilo různým metrem). Hlavním pachatelem tohoto skandálu byl zřejmě tehdejší náměstek ministryně školství Petr Kolář (byl hlavním architektem celé té pochybné soutěže, spolu s vicepremiérem Martinem Jahnem). Nejdřív se zdálo, že MŠMT to celé zruší a výsledky se přehodnotí, ale nestalo se tak. Na dva roky jsme tedy měli značně redukované institucionální prostředky a zachránilo nás jen znovuzískání CČF na další pětileté období a pomohla také solidarita ostatních pracovišť v rámci fyzikální sekce fakulty. Po dvou letech se soutěž o VZ opakovala a tentokrát jsme naštěstí uspěli v plném rozsahu. CČF přitom pokračovalo v prodloužení až do roku 2011. Materiální situace ÚČJF se tak uklidnila a myslím, že až na drobné výkyvy (související s průběžnými změnami v metodice hodnocení vědy a s proměnlivou úspěšností v grantových soutěžích) je naše pozice dlouhodobě stabilní.

Od 1. 11. 2009 zastával funkci ředitele ÚČJF Jiří Dolejší (do roku 2017) a vedl si nepochybně velmi dobře. Totéž lze říci po zatím dvouletém úřadování Ruperta Leitnera. S ohledem na vše, co jsem zde napsal, si tedy myslím, že naši dosavadní historii lze shrnout stejným heslem, které má ve znaku město Paříž, totiž „Fluctuat nec mergitur“. Tato latinská věta ve volném překladu znamená „Houpe se ve vlnách, ale nepotopí se“.   

Zdroje fotografií: Václav Votruba a Václav Petržílka jejich pozůstalost,
Karel Kuchař https://www.physics.utah.edu/people/karel-kuchar.php,
Luboš Valenta https://kiplwww.fjfi.cvut.cz/drupal7/?q=historie-FPL,
ostatní fotografie z archivu J. Dolejšího